Panství Konopiště bylo v době Ferdinanda d´Este velmi známým loveckým revírem. K loveckým účelům sloužila k parku přilehlá rozsáhlá obora, s níž celková rozloha parku tvoří 340 ha. V oboře se již od přelomu 19. a 20. století chovali daňci a bílí jeleni. Dnes Lesní závod Konopiště obhospodařuje téměř 8000 ha honebních pozemků v pěti honitbách, patří k nim i dvě obory Vlková a Třebenice. Obory se soustřeďují na chov daňků, muflonů a ve Vlkové, založené již v roce 1922, i jelenů sika Dybowského. Každoročně se zde uloví asi 600 kusů vysoké zvěře.
Daňci a mufloni patří k druhům, které byli dovezeny na naše území v průběhu staletí a u nás zdomácněli. Naopak s postupem civilizace některé druhy zvěře z našich honiteb vymizely. Dnes na našich toulkách přírodou Středních Čech již nepotkáme zubra evropského, medvěda hnědého nebo vlka. Druhy zvěře, které dnes nelze lovit, protože jsou vzácné a zákonem chráněné, jsou také bobr evropský, kočka divoká, los evropský, rys ostrovid a vydra říční.
Jelen lesní (Cervus elaphus) je velký býložravec. Žije v rozsáhlých lesích. Jeho potravou je tráva, listí dřevin, houby nebo i plody - kaštany, jeřabiny, bukvice. V jarních měsících může jelení zvěř loupat i kůru stromů nebo okusovat jejich mladé výhony. Tím může způsobit uhynutí stromů, proto přemnožení jelenů znamená pro les pohromu. Samec má parohy a v období říje se ozývá hlasitým troubením. Jelení říje probíhá v září a v říjnu, kdy jeleni mezi sebou svádějí souboje o samice - laně, které získá ten nejsilnější. Laním se na přelomu května a června narodí 1 až 2 mláďata - kolouši. Jelen lesní patří k nejkrásnějším savcům našich lesů.
Samec daňka skvrnitého (Dama dama) se nazývá daněk, samice daněla a mládě danče. Daněk původně pochází z východního Středomoří. Výška daňka v kohoutku je 85 až 110 cm, hmotnost je 40 až 95 kg. Zbarvení srsti je v létě červenohnědé s bílými skvrnami v podélných řadách, na hřbetě je tmavý pruh, spodek těla je žlutobílý. Daněk v říji vydává hluboké drsné zvuky - rochá, daněly i daňčata se ozývají daleko slyšitelným hlasem podobným pískání. Ze smyslů má daňčí zvěř nejlépe vyvinutý čich, který jí umožňuje včas rozpoznat nebezpečí, vyhledávat potravu, má značný význam v říji. Nejslabším smyslem je zrak, avšak výborně zaznamenává sebemenší pohyb. Daněk má parohy lopatovitého tvaru a ty na jaře shazuje. Můžeme je najít v lese. Pokud bychom si je vzali domů, je to považováno za krádež.
Srnec obecný (Capreolus capreolus) má samici srnu a mládě srnče. Výška v kohoutku u srnce je 68 až 75 cm. Srnec dobře skáče a plave, pohybuje se velmi opatrně při stálém sledování okolí. V době říje vábí srna srnce pískáním. Srnec má na rozdíl od srny parůžky. Srnci i srny mají pod ocasem zrcátko - bílou skvrnu, která při běhu upozorní ostatní na nebezpečí.
Muflon (Ovis musimon) není původním druhem české přírody. Pochází z Korsiky a Sardinie. Muflon překonává značné překážky skokem, je vytrvalý v chůzi i v běhu. Ze smyslů vyniká zrak a čich, sluch není dokonalý. Zbarvení se vyznačuje po stranách hřbetu světlými (bělavými) oválnými skvrnami, tzv. sedlo neboli čabraka. Sedlo je znatelné od dvou až tří let. Od mládí mu rychle rostou rohy - toulce, které se spirálovitě stáčí. Muflonka nemá sedlo, ale může mít nepříliš dlouhé růžky.
Kňour, bachyně a sele jsou označení pro prase divoké (Sus scrofa). Výška v kohoutku kňoura je 90 až 115 cm, bachyně 70 až 95 cm. Protože je všežravec, má prase dlouhý rypák - ryj, který slouží k dobývání potravy. Hmotnost kňoura se pohybuje od 95 až do 250 kg, bachyně 70 až 150 kg. Tělo je porostlé štětinami (osinami), na hřbetní straně delšími, zejména v zimě, kdy na hřbetě tvoří tzv. hřeben. Selata jsou podélně pruhovaná, střídá se šedohnědá se světle zlatohnědou barvou srsti. Kňour chrochtá, v nebezpečí klektá zuby zvanými zbraně. Prase má velmi dobře vyvinutý čich a sluch, zrak je slabší. Dokáže se velmi rychle pohybovat a je schopno vytrvale a dlouho běžet. Velmi dobře plave i na větší vzdálenosti.
Ježek západní (Erinaceus eupaeus) je hmyzožravec, pochutnává si na žížalách a broucích. V noci ho poznáte podle hlasitého dupání a funění. V zimě ježek spí zimním spánkem zahrabaný v listí, jeho tělo ztuhne a zchladne. Ježek se dravcům brání bodlinkami, což jsou vlastně ztvrdlé chlupy a tím, že se stočí do klubíčka. Ježka nejvíce trápí blechy a klíšťata. Ježci jsou chránění zákonem.
Svalnaté tělo s nápadně dlouhými zadními končetinami - běhy má zajíc polní (Lepus europaeus). Délka těla zajíce i zaječky je 60 až 80 cm. Srst je hnědá, břicho je bílé. Uši (slechy) jsou na konci z vnější strany černě lemovány. Zajíc je velmi vytrvalý běžec, když spatří nebezpečí, kličkuje, peláší, odskakuje a v případě nebezpečí se přikrčí. Dobře plave a skáče přes překážky. Ve svém okrsku se pohybuje po ochozech a pěšinkách, které si udržuje ušlapáváním a ukusováním rostlin, aby se při pohybu neurousal. U zajíců je ze smyslů nejdokonalejší sluch, zrakem dokáže rozeznat předměty v pohybu, a to i za zády, protože má oči (světla) posunuté mírně nazad.
Liška obecná (Vulpes vulpes) je šelma, loví hlavně hlodavce, ale i zajíce a bažanty. V kohoutku je vysoká 37 až 40 cm a ocas (oháňka) je dlouhý 30 až 50 cm. Základní zbarvení srsti je rezavě červené s bílou spodinou těla, která začíná na krku a přechází na břicho. Bíle zbarvený konec ocasu -oháňky se nazývá kvítek. Liška štěká, má velmi dobrý čich, sluch i zrak, pro- to se také používá rčení „bystrý jako liška“.