Výstavba tohoto kostelíka pravděpodobně související s misijní činností Slavníkovce – biskupa – sv. Vojtěcha, který se z vůle Boleslava II. vrací z prvního exilu, aby se znovu ujal biskupského úřadu v Čechách. Vedle požadavku založení řádu benediktů jako centra duchovní obrody, klade si ale podmínku: možnost, v rámci své diecéze, stavět kostely na církevní půdě.
Jedním z těchto slavníkovských venkovských misijních kostelíků se pravděpodobně stává i „předrománská“ rotunda ve Vranově. Svědčí o tom i okolnost, že ve Vranově blízko sázavského brodu byl kostelík zbudován při cestě, která spojovala východočeskou Libici s odlehlými slavníkovskými državami jihočeskými a povltavskými.
V. Mencl v článku o vranovském kostelíku uvádí: „Prostě stejně kouzelně prostý a plný sugestivního obsahu, v něm účel tak intenzivně a s takovou primitivní naléhavostí dominuje nad formou … zapůsobí na nás také v kostelíku ve Vranově, o jehož velkém stáří svědčí i to, že se krátce před polovinou XIII. století stal sakristií větší románské novostavby. I on patří do rodiny otónských kostelíků ze svatovojtěšské doby, je však z nich myslitelně nejprostší, … i jeho loď, která uvnitř měří jen 330 x 247 cm, je sklenutá valeně, i jeho apsida se po délce protahuje (160 cm hloubky na 150 cm šířky), i tu síla zdi činí – při stavbičce tak miniaturní – celé 4 stopy (110 cm). Výška konchy je 280 cm.
… Žádný z těchto kostelíků neměl ovšem ještě ani panské tribuny, ani věže, nebylo tu zvonů a velmož nemohl tu sedět v pyšné nadřazenosti nad svým lidem, protože se zde sám ve stoje málem dotýkal stropu. Víme totiž o tomto svéhlavém biskupovi, že zakládal kostely sám svým nákladem a sám v nich vybíral desátek, vytvářeje tak proti kostelům zemanským a zeměpanským vrstvu kostelů svých, biskupských. Kníže, zdá se, mu zprvu odpíral v tom směru podporu, povolil mu však po roce 992, po jeho návratu z prvého exilia: tomuto směru tedy nejspíše patřily také ony kostely v Dobřichově, Vysoké a ve Vranově, ležící na soukromém zboží Vojtěchově, kde se mu clunyjské a v Sasku pochycené novoty snáze zaváděly, než na území jiných velmožů.
A. Merhautová v „Chronologické tabulce sakrálních staveb v Čechách, úplně nebo částečně zachovalých“ uvádí tento vranovský kostelík na 11. místě.
Tato původní prerománská rotunda byla ve 13. století při dostavbě podélné lodi (ještě románského slohu, o němž svědčí její apsida klenutá konchou, a k lodi je připojena vítězným obloukem) ponechána jako sakristie. V západní části je kruchta.
Vývoj kostela vyvrcholil v 18. století barokní přestavbou, při níž byla vztyčena mohutná věž, k níž přibyly později předimenzovaná předsíň „synec“ a márnice.
Nejvýznamnějším a nejporozuhodnějším příslušenstvím vranovského kostela je zvon zvaný „Meduný“ , pocházející z doby panování Karla IV. Je 85 cm vysoký, 103 cm v průměru, opatřený gotickými majuskulemi „Laudis sum digna vas nobile dicta Benigna“ (Chvály jsem hodna, nádoba ušlechtilá zvaná Benigna – Dobrotivá). Lidé jej nazývají Meduný podle pověsti, která se k němu vztahuje. Je zaznamenána v časopise „Český lid“, ročník X., 1901 na straně 406, kde Vlastimil Osečanský shromáždil pověsti o zvonech. Pověst existuje v různých obměnách, pro podstatu děje méně důležitých: „Obecní slouha pásl v lese na kopci zvaném Meduný za Vranovskou Lhotou prasata. Jeden vepř se vždy od stáda vzdaloval a vždy se brzy vracel nažrán. Když jej slouha sledoval, zpozoroval, že vepř žere oves z jakési velké okrouhlé nádoby zapuštěné v zemi, v níž poznal zvon. Vesničané chtěli odvézt nalezený zvon do kostela kozmického, ale pár koní s nákladem ani nepohnul. Nepodařilo se to ani s připřáhnutím dalšího páru koní. Vůz se nepohnul ani když někteří navrhovali odvézt zvon do Poříčí nad Sázavou nebo na Hradiště (Lštění) nebo do Chocerad, nepomohly ani modlitby, k nimž vesničany duchovní pobízeli. Když však někdo navrhl odvézt zvon do Vranova, koně lehce zabrali a snadno jej dovezli do Vranova, kde je dodnes umístěn na věži a jako Meduný mohutným hlasem plní svůj úkol.“
Druhý zvon 63 cm vysoký a 80 cm v průměru s nápisem „Ke cti a slávě Bohu a sv. Václavu patronu českému do kostela vranovského tento přelitý za panování vysoce urozeného P.P.I.W.H.Z.W. a nákladem i od záduší léta 1659. Za správy Matěje Ječmínka“ a s hrubým reliéfem „Sv. Jiří potírající ještěra“, pod nímž je znak „Valdštýnský“ s opisem "Johanes Wiktorin Graf von Waldstein.“ Bohužel tento zvon vzal za své, když byl za 1. světové války 4. ledna 1918 rakouskými úřady odebrán na válečné účely.
Další památkou značného kulturního významu jsou „vranovské gotické dveře“. Jsou osazeny v jižním portálku kněžiště, od fary přes zahrádku jimi vstupoval kněz do kostela. Jsou pozdně gotickým dílem 2. poloviny 15., nejpozději 16. století. Sklíženy jsou ze tří silných desek. Kování vybíhá od jednoduchých stěžejových oček do bohatého ornamentálního tvaru, zakončeného heraldickými liliemi. Hlavní částí jejich gotického zámku, tzv. závorkového, je závorka, stavítka a klíč, který sloužil k zamykání a odemykání zvenčí, zevnitř byl ovládán ručně. (Dle článku R. Turka: Vranovské gotické dveře. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, roč. 9/68, strana 215 a článek L. Váňové: Gotické dveřní zámky. Tamtéž, roč. 22/1981, strana 161. (Ve farní kronice vranovské v roce 1846 P. A. Vojáček píše: „Do sakristie byly úzké a nizoučké dveře jako do nějakého sklípka s vysokým kamenným prahem. Ty jsem nechal i s pěkně tesaným kamenným futrem vysaditi, což nemalou dalo práci, a postaviti do východu k oltáři ze zahrádky, kdež se nyní vynachází a kde dříve dveře s dřevěnými dubovými, ale již shnilými futry byly. A tak jednou změnou a prací dvěma potřebám poslouženo a vyhověno“. Z toho lze usoudit, že kamenná „futra“, možná i s gotickými dveřmi, patřila dříve ke vchodu do sakristie – původní prerománská rotundy.
* Toto datování uvádějí:
- Václav Mencl v článku Architektura předrománských Čech (časopis „Umění“ Ústavu pro terorii a dějiny umění ČSAV, roč.VII., 1959, str. 331)
- A. Merhautová: Raně středověká architektura v Čechách. Academia, Praha 1959.
- Jiří Sláma: K historické problematice raně středověkého osídlení Benešovska a Sedlčanska. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 1976, č. 17. str. 27 a některá další (A. Hejna 1982, Líbal 1974, Z. Boháč 1972).